Kočky ve filmech, pohádkách i písničkách (A day in the life of a cat)

Zvětšit :::

Kočky jsou bohatě zastoupeny ve folklorech každé z evropských zemí, a to především v pohádkách. Některé pohádky ( například pohádka „Kotofej Kotofejevič“) vypráví, jak kocour - tehdy poměrně nové zvíře, poznává množství obyvatel lesa. V italské pohádce zase kočka vystupuje v roli popelky. Ve staré evropské literatuře se zdůrazňuje chytrost kočky. Báseň Lafontaina „Kocour, hranostaj a králík“ vypráví o tom, jak hranostaj i králík požádali kocoura, aby vyřešil jejich spor. Kocour „našel“ moudré řešení - pomocí chytrosti zadusil oba a vyřešil spor. Avšak zdaleka ne vždy se kočky zobrazovaly pouze z negativní stránky. V nejznámější pohádce Charlese Perraulta „Kocour v botách“ se toto zvíře představuje jako chytré, vynalézavé a přinášející úspěch svému majiteli. V německém překladu této pohádky, zpracovaném Ludwigem Tikem, je kocour v botách zpodobněn jako opravdový národní hrdina, pracovitý a neúnavný. Německý romantik E.Hofman udělal svého milovaného kocoura hrdinou. Je autorem knihy „Obyčejné životní názory kocoura Murra“. Murr je přímý následovník kocoura v botách – je lidský a neobyčejně zemský, mnohem více lidský než kočičí. Panující realismus v 19. století věřil kočičím způsobům, nejvýrazněji z nich – královská Analostanka u E. Seton-Tompsona. Záhadný úsměv českého kocoura z knihy L. Kerrrolla „Alenka v říši divů“ představuje úsměvně samotnou „nej“ povahu, která se směje nad zbytečností lidského úsilí a námahy pochopit tajemství podstaty. Toto tajemství a nevyzpytatelnost kočičí povahy - její podstata by vypadala taková blízká a domácí, současně však navrtávající nové hranice, jako například v pohádce P.Kiplinga „Kocour, který se procházel sám se sebou“. Dozvuky středověkých mýtů a přesvědčení o propojení koček se silami Zla pociťujeme ještě v Kočce z knihy „Modrý pták“ M. Meterlinka. Nový život kočkám začal v umění 20.století, se vznikem kina a animace. Půvabní představitelé s úspěchem hrají roli kladných i záporných postav. Tom ze seriálu „Tom a Jerry“ a Kocour Felix - zlý, vypasený a břichatý protivník Chipa a Deyla, jsou prvními představiteli, kteří se projevili již v počátku kreslených seriálů. Jedním z nich je i Disneyův seriál „Aristokočky“ (Aristocates; hra slov). Tyto roztomilé postavičky nám odkrývají různé meze lidské i kočičí povahy. Elegance, přesnost a půvab koček vyvolává u většiny lidí také asociaci spříznění až přátelství mezi kočkami a ženami. V tradičních ukázkách klenotnických novot se vzory oblékají do kočičích masek a triček. Na Broodway v New Yorku se s úspěchem již několik let hraje muzikál E. L. Vebra „Kočky“ - „Cats“, na motivy díla T. Elliota. Nádherné podoby žen-koček vytvořily hvězdy Hoolywodu Nastasja Kinski ve filmu „Lidé – kočky“ a Michel Pfaifer v „Batman se vrací“. V ruské literatuře se nám za podobou kočky odhalují řádky Puškina: „Ve dne i v noci chytrý kocour, chodí po řetěze stále dokola.“ Hlavní literární kocour 20. století je velký černý Hroch (Begemot), hrdina románu M. A. Bulgakova „Mistr a Markétka“. Přímý dědic a následník středověkých věštkyň a Hofmanského Murra přináší nový začátek, připomíná nepředvídatelnost života, křehkého, laskavého umělého rámu, vrývajícího se do nesvobodného světa nešťastných budovatelů světlých zítřků. Hrocha i Puškinova Vzdělaného Kocoura připomíná zapomenutý Vasil z dřívějšího bestselleru bratří Strugaských: „Pondělí začíná v sobotu“. Stejně jako na Západě, bylo množství kreslených úspěchů často spojováno s kočičími postavami. Hrdina stejnojmenného seriálu Leopold se svojí výzvou: „Děti! Žijte přátelsky!“ jakoby polemizoval s Tomem z amerických kreslených seriálů. Praktický kocour Matroskin – námořník, z knih i kreslených filmů E.N. Uspenského, najde vždy východisko z jakékoliv - byť i té nejobtížnější - situace. Mnohé jeho projevy se staly poselstvím.