Belize (cestopis) (Ráj v Karibiku)

Zvětšit :::

Název CZ: Belize Název ENG: Belize Originální název: Belize Hlavní město: Belmopan (3 927 obyv.) Počet obyvatel: 272 945 Rozloha (km2): 22 966 Hustota osob/km2: 11,8 Umístění: Střední Amerika Sousedi: Guatemala, Honduras, Mexiko Úřední jazyk: angličtina Gramotnost: 94,1 Náboženství: katolíci (58%), protestanti (34%) Národnostní složení: Belizci (51%), Indiáni (24%) Politický stav: konstituční monarchie Členství v mezinárodních organizacích: OSN, Commonwealth, SELA Měna: belizský dolar (BZD) = 100 centů Kurz (Kč): 1 dolar = 12,653 (25. 8. 2005) Časové pásmo: UTC –6hod, CST (Central Standard Time) Mezinárodní zkratka: BLZ Doména (internet): .bz Předvolba (telefon): 00501 Ekonomika: Na hospodářství se nejvíce podílí zemědělství a lesní hospodářství. Na HDP se zemědělství podílí 58%, průmysl 23% a zemědělství 19%. Více jak třetina všeho práce schopného obyvatelstva pracuje v zemědělství, v průmyslu a ve službách po 30%. Nízká míra inflace, nezaměstnanost se drží těsně pod 10%. Státní dluh tvoří přes 40% HDP. Hlavní odvětví ekonomiky: zemědělství a lesní hospodářství HDP (USD): 1,28 mld. HDP (na 1 obyv. v USD): 4 900 Vodní plocha (km2): 160 Velká města: Belize, Corozal, Dangriga, Monkey River, Orange Walk, San Ignacio Hlavní řeky: Hondo, Neloze, New River, Sarstoon Moře: Karibské moře, Honduraský záliv Podnebí: tropický pás Úhrn srážek: Průměrné roční srážky jsou různé dle oblasti. Na severu činí 1500 mm a na jihu 3000 mm. Květen-listopad je období dešťů, během něhož se často vyskytují hurikány. Roční teploty: střední roční teplota činí 26 stupňů Celsia Reliéf: V severní polovině území plochá pobřežní nížina, která zasahuje až 75 km do vnitrozemí. Na severozápadě pahorkatina. Jih území je hornatý, nejvyšší vrchol Victoria Peak (1122 m n. m.). Flora: subtropické deštné lesy Fauna: velmi pestrá Využití plochy: lesy (84%), orná půda (10%), pastviny (2%), ostatní (4%) Zajímavosti (architektura): památky po kultuře Mayů Popis státu: V 10. stol. součást Mayské říše. Počátkem 16. stol. začátek španělského osidlování. Roku 1524 se stala součástí Nového Španělska. V polovině 17. stol. na tomto území vznikaly první anglické osady. V letech 1783-98 pod španělskou správou. Od roku 1798 pod anglickou správou. Od roku 1840 nese toto území název Britský Honduras. Roku 1862 se stalo britskou kolonií. V roce 1961 zničil jeden z tropických cyklonů někdejší hl. m. BelizeCity. Roku 1964 poskytnuta vnitřní autonomie. Od roku 1981 se z Neloze stala samosprávná republika. V 80. letech probíhaly konflikty s Guatemalou, která vznášela územní nároky na Belize. Roku 1991 vstup do OAS. Hlavou státu je Alžběta II., kterou zastupuje generální guvernér. Osidlení je řídké, tento stát má nejmenší počet obyvatelstva ze všech pevninských států Ameriky. Žije zde velmi mnoho vzájemně promíšených etnických skupin. Více jak polovinu obyv. tvoří černoši a mulati. Zbytek tvoří Mexičané a Guatemalci (30% obyv.), Indiáni mayského původu (10% obyv.), černí Karibové (asi 7% obyv.), Indové, Číňani a Evropané. Počet analfabetů je poměrně nízký. Formální představitel státu je britský panovník. Parlament je dvoukomorový (poslanecká sněmovna a senát). Právo se řídí dle britského. Na hospodářství se nejvíce podílí zemědělství a lesní hospodářství. Na území Belize je množství rozsáhlých plantáží, kde se pěstuje převážně kakao, kokosové ořechy, banány, citrusové plody, cukrová třtina, rýže, kukuřice, fazole, ovoce a zelenina. Všechna zemědělská půda není, mj. i z nedostatku pracovních sil, využita. Proto se musí potraviny z velké části dovážet. Stejně jako většina spotřebního zboží. Vyváží se část produkce těžby dřeva (hl. mahagon, cedr, růžové dřevo), část produkce z rybolovu (garnáti, humři) a průmyslové výrobky. A to hlavně do USA. Země má málo nerostného bohatství. K dopravě se používají hlavně silnice a pobřežní plavba. V zemi roste význam cestovního ruchu. Belize: Očima cestovatele... OKRUH MEXICO - BELIZE - GUATEMALA Délka trvání trasy: 18 dní Ve dnech: 12.8.1999 - 30.8.1999 Počet členů výpravy: 3 Průměrný věk všech členů: 22 let Oficiální název výpravy: Expedice za krásami a kráskami střední a jížní ameriky Peněžní prostředky: Kreditní karty Visa a Mastercard, Americké dolary Přestně tři týdny před začátkem naší cesty jsme si řekli do kterých států to vlastně chceme jet a začali jsme plánovat a vymýšlet. Vzhledem k tomu, že jsme byli tou dobou v USA, tak jsme si museli vyřídit víza tam. Vyslali jsme Pavla (nejmladší člen výpravy) do Waschingtonu aby teda sehnal potřebná víza. Protože ihned na tento okruh plynule navazoval okruh jížní amerikou, měl na starosti vyřídit těch víz poněkud více. Za tři dny se vrátil a moc toho nedovezl. Mexické vízum si máme vyřídit v Bostonu, do Guatemaly prý Češi víza nepotřebují, ale dovezl alespoň víza do Belize. Tak začalo shánění víz do Mexica. Konzulát jsme našli v pohodě, měli jsme dokonce vše potřebné pro naše vyřízení, ale dalo nám velkou práci vysvětlit té úřednici, že potřebujeme víza. Ona nám totiž tvrdila, že prý máme bezvízový styk. No tak jsme šli domů a nechali jsme si přes Česko ověřit jestli má úřednice pravdu. Samosebou neměla, ale čas už kvapil a my měli v řízení i letenky. Den před plánovaným odletem jsme si šli ta víza vyřídit znovu, ale tentokrát jsme byli neústupní a to bylo dobře, protože, jak se později ukázalo, museli jsme to vízum nejednou ukazovat. Takže vízum jsme dostali den před odletem a pořád jsme neměli letenky. Ty se nám vyřizovaly až někde v L.A. Ujišťovali nás, že to určitě příjde expres poštou ráno v den odletu. Tak se i stalo, ale nepřišly ráno, nýbrž v poledne. To už jsme měli nabalené naše malé cestovní batůžky (opravdu jsme si na skoro dva měsíce cestování s sebou vzali pouze dva batůžky pro tři lidi. Prostě nic zbytečného.) a v den odletu jsme už čekali jenom na letenky u cestovní kanceláře, která nám je vyřizovala. Odtama jsme jeli pak už přímo na letiště a ve 14.30 jsme odlétali do Mexico City s mezipřistáním v NY. Tomu se říká dokonalé plánování... 12.8.1999 Start naší dovolené opravdu vyšel, i když se lidi s náma vsázeli, že to prostě nezvládneme odletět. Do Mexico City jsme přiletěli o půlnoci a jelikož jsme všichni byli ve španělsky mluvících zemích poprvé, hned na letišti jsme udělali zásadní chybu. Po výběru peněz z bankomatu nás odchytili taxikáři a už nám pomáhali z věcma do auta. Oni anglicky ani žblept a by zase nic španělsky. Jenom jsme sebou měli knihu z velice užitečnýma frázema, tak jsme jim řekli kam to chceme a ptali se za koik nás tam odvezou. Místo aby odpověděli, tak nás vmanipulovali do auta a už se jelo. Teprve pak nám ukázali ceník (jak se později ukázalo, tak byl falešný) a to už jsme nemohli vystoupit, takže nám nezbylo, než požadovanou sumu, která byla asi dvacetinásobně předražená, zaplatit. To jsme navíc ještě ani nevěděli kde je náš hotel, kde jsme chtěli dojet. Byli jsme vysazeni v nějaké špinavé části města, ve všech průvodcích píšou, že se všude krade, přepadá a my ještě takoví neotrkaní místním prostředím a už si musíme sami v tmavých uličkách, na kterých postává plno pochybných individuí. Hotel do kterého jsme měli zamířeno (a který doporučoval průvodce Lonely Planet) byl zrušený, tak jsme pak obchazeli několik hotelů a ptali se podle frazeologické příručky, jestli mají pokoj pro tři a oni většinou měli, ale plný, tak jsme šli zase o dům dál a štěstěna nás zavedla do hotelu, který byl velmi pěkný, na Mexico i velmi levný a mluvili tam anglicky. Tak jsme se tam ubytovali a zničeni z letadla chtěli spát. Pavel ale chtěl hned jít prozkoumávat místní hospody a přestně jak příručky říkají, nejezte nic, co se připravuje na ulici a co by mohlo být umýváno nebo připravováno z vody, která nebyla purifikována. Tak jsme si dali nějaké maso, co tam rožnili venku na ulici a k tomu džusík z papáje a samosebou vody, která byla převařená jen z velmi malou pravděpodobností. Ještě jsme si na dobrou noc dali pivánko Corona. 13.-14.8.1999 Dva dny stačí na poznání Mexico City a jeho příměstských částí. Zajímavé je náměstí Zocalo, kde je jednak historická katedrála a další stavby španělské architektury a za zmínku stojí i to, že přímo na náměstí je část historických vykopávek a velmi často zde můžete vidět tančící indiány v původních krojích. Kousek metrem a pak tramvají jsou takzvané "plovoucí zahrady" Miraflores, které vypadají jako Benátky, proplouváte se na gondolách, můžete si zaplatit hudebníky a ti vám budou hrát po cestě lodí. Taktéž si můžete kdekoliv vystoupit a třeba nakoupit nějaké tropické květy. No a pak Teotihuacan, kde se nachází pyramida del Sol (sluneční) a pyramida de la Luna (mesíční). Tyto pyramidy na nás svou ohromnou velikostí udělaly dojem. Bodejť ne, když pyramida slunce je třetí největší pyramida na světě (po pyramidách v Gíze). Bohužel jsme tam dojeli, když už měli zavřený vstup do areálu a za hotel se nám nechtělo platit, tak jsme se rozhodli otestovat náš nový stan a deky z letadla (ano spacáky jsme neměli, protože jsou moc velké, zato taková deka z letadla je lehká, skladná a výhřevná. Doporučujeme British Airways.). Jako na potvoru byly všude stavení a nebo kaktusová pole. Tak jsme se teda rozhodli si postavit stan uprostřed toho kaktusového pole. Zjístili jsme, že plody zdejšího kaktusu jsou jedlé (ale hodně pichlavé) a tak jsme měli postaráno o večeři. V noci klesla teplota pod bod mrazu, protože byly zmrzlé kaluže a tak jsme asi od tří od rána běhali kolem stanu a čekali na svítání. Takové svítání nad pyramidou velkou jako hora, to je taky nezapomenutelný zážitek. Ráno jsme posnídali zase kaktusy a šli se podívat na pyramidy. Vyjít všechny schody až na horu, to není jen taková procházka pro důchodce, ale pořádná makačka. A to jsou ty pyramidy dvě. Byly tam za odměnu nádherné rozhledy do krajiny. Pyramid jsme neměli dost a tak jsme si zajeli ještě do Tuly, kde jsou světově známí kamenní bojovníci, ale nestojí to za to ztrácet tam čas. Ale to je pouze subjektivní, třeba se vám tam bude líbit. 15.-16.8.1999 Jeli jsme autobusem do Guadalajary, druhého největšího města, které leží na západním pobřeží Mexica. Byl to celonoční přejezd a nebyla to naše zastávka, odtud jsme pouze projeli do městečka Tequila (správně, vyrábí se tam tequila a pěstuje se tam všude agave, ze kterého se to dělá). Tam jsme zašli na prohlídku továrny Jose Cuervo (nejstarší tequilová továrna na světě, kde jsme viděli celý proces výroby, včetně koštovačky nejkvalitnější ročníkové tequily. No aby nam nebylo líto, tak jsme v noci zase jeli do Mexico City. 17.-18.8.1999 Fičeli jsme přes město Taxco (stříbrné doly a krásné hory okolo) do Acapulca. V Taxcu jsme se zašli podívat po obchodech se stříbrem, protože těchto obchodů je tam přes 300, tak jsme si i my něco vybrali. Pozdě jsme si ale všimli, že na onom řetízku je napsáno made in Italy. Bylo nádherné počasá a tak jsme hned spěchali do přímořského města Acapulco, kde jsme zůstali celkem 25 hodin. Celý den jsme strávili na pláži, kde nám nosili jídlo a pití přímo pod slunečník. Odpoledne jsme si šli zajezdit na vodních skutrech a já (Petr) jsem si nechal upravit podle místniho folkloru vlasy. Spletli mi je do copánků, takže teď už jsem jako domorodec (včetně opálení). 19.8.1999 Celou noc a půl dne jsme jeli autobusem kolem popřeží a přes hory s nádhernýma vyhlídkama autobusem. Když jsme vystoupili, zjístili jsme, že cílovou stanici jsme o 5 hodin jízdy přejeli, tak jsme sedli na další bus a ve 20.00 (celkem 19 hodin jízdy v buse) jsme dojeli do Oaxacy, kde jsme meli tak akorát náladu pojíst, najít hotel a spát. 20.8.1999 Jsme jeli busem na vykopávky Monte Alban. Pěkné přírodní scenérie a pyramidky. 21.8.1999 Jsme byli v Palenque (zase nějaké Mayské pyramidy) a stihli jsme se zajet okoupat k vodopádům Agua Azul. Tam jsme jeli busem ale zpět jsme jeli na korbě náklaďáku. Krásné vodopády uprostřed pralesa, strašné horko a vlhko, ale voda byla bohužel trochu kalná po bouři. Pak jsme celou noc jeli do Meridy. 22.8.1999 Meridu jsme profičeli a jeli rovnou do Chichen Itzy. Pyramidy Chichen Itza byly nejlépe zachované, jsou v pralese, ale jsou tam tisíce turistů. Ty se nám celkem líbily, i když odpoledne trochu sprchlo. Do jedné pyramidy se dalo jít i dovnitř. Byly to vlastně dvě pyramidy v sobě. V noci jsme jeli do Cancunu busem asi čtvrté kategorie, kde pomalu přepravovali i slepice uvnitř busu, ale prežili jsme to a za odměnu jsme si pronajali pěkně drahý hotel v Cancunu. 23.-24.8.1999 To jsme strávili dva dny v přímořském letovisku Cancun, kde jsou bílé křemičité pláže (říká se jim air-conditioned neboli klimatizované, protože příjemně ten písek chladí). Pro ty kdo neví, kde to je, tak Cancun je přímořské město a je tu Carribské moře (Nick Sloter :-) ). No jestli jste někdy viděli ten přiblblý seriál o nesmrtelném detektivovi v plavkách a mysleli si (jako já), že ta voda je počítačově dokreslovaná, tak jste byli na omylu. Voda v moři je opravdu azurově modrá a opravdu se po pláži prochází hezké slečny v bikinách. Zajeli jsme si lodí na Ostrov Žen (Isla Mujeres). Žen tam moc nebylo, zato šílené vedro. Dali jsme si 14 kilometrový pochod kolem podřeží, chvíli se potápěli a poprvé v životě jsem si zaplaval se žralokem ve vodě, dokonce jsme měli možnost si toho dvoumetrového macka chytnout do ruk. Jsme živí a zdraví, takže to asi nebyl lidojed, nebo už spapal nějakeho turistu před náma. Dále jsme tam navštívili želví farmu a želví líheň krevet velkých. Po dvou dnech válení se na pláži jsme se vydali přes Chetumal (policejní a vojenské město) do dalšího státu naší cesty: BELIZE. 25.8.1999 BELIZE ležící jížněji při pobřeží Carribského moře a se svými ostrovy na nás udělalo dojem. Večer jsme dojeli busem do Belize City, přeckali noc v nejhorším hotelu našeho života, ale prežili (Asi 100 stupňové vedro, rozvrzané a strašně krátké postele a po zemi asi 10cm dlouzí švábi. Prostě idyla. Večer jsme ale pokecali se dvěma amíkama, kteří to tam znali a tak jsme se hned ráno zbalili a jeli motorovým člunem asi hodinu do Carribskeho moře na ostrov Caye Caulker. Po příjezdu za nádherného počasí nás uvítali domorodci slovy: "Wellcome to paradise" (Pro neznalé angličtiny: "Vítejte v ráji") Levný hotel, levné jídlo, hezké slečny z celého světa. Zajímaví lidé a co víc: azurově čistá a teplá voda v karibiku. Chtěli jsme se ještě ten den potápět s bombama v korálových útesech, ale vzhledem k mým 40-tistupňovým horečkám (no jo...úžeh), jsme to odložili na další den. 26.8.1999 Dopoledne strávili kluci očumováním zdejších opalujících se dívek a pitím piva. Já jsem si dával hezky zábaly a papal zmrzlinu. Do odpoledne jsem byl fit a fičel jsem se i koupat. Vzhledem k dokonalému plánovaní (haha) se nám podařilo na ostrově být přestně za úplňku a proto byla uplňková karibská párty (Carribian bonefire full moon party). Velká rákosová chýše sloužící jako bar jenom hučela. Mnoho národností, chlapů a hlavně dívek. Mezi palmami velký oheň kolem kterého tancovalo plno skoro nahých lidí na místní hudbu, míchané nápoje za levný peníz...prostě opravdu Ráj. Dokonce mě přestala bolet hlava. Pařili jsme skoro do rána. 27.8.1999 Na druhý den jsme si zaplatili potápění s opravdovýma potápečskýma bombama, ale protože jsme neměli ani jeden z nás průkazku potápeče, tak jsme nakonec jeli jenom se šnorchlem a brýlema kousek lodí od ostrova na volné moře, kde jsme měli možnost vidět korálové útesy, stovky druhů barevných karibských rybiček, velké žraloky a asi dvoumetrové rejnoky. Paradní půldenní potapění asi se třemi přejezdy z místa na místo lodí nám okořenilo naše putování. Odpoledne jsme přejeli lodí na pevninu a neradi jsme opouštěli tento ostrov ráje, ale dalši zážitky volají... Na pevnině jsme chytli odpolední autobus a přejeli do hraničního města z Guatemalou: San Ignacio. Hranice byly zavřené, tak jsme se nechali přemluvit na hotel a měli jsme dokonce anglicky hrající kabelovou televizi. 28.8.1999 Ráno jsme taxíkem dojeli na hranice z Guatemalou a začaly problémy. Před měsícem totiž změnili zákon a Češi už musí mít víza, které my samosebou neměli. Hlavně že jsme asi tři týdny tomu byli na Guatemalské ambasádě ve Waschingtonu. Takže jsme už si říkali, že se z nás stanou bezdomovci v Belize. Pry měl být konzulát ve městě asi kilometr od hranic. Bylo 6.30 ráno a ke všemu ještě sobota, tak jsme tam jeli taxanem. Zavřeno, čekali jsme hodinu, pak přisel jeden místní a vysvětlil nám, že konzulát je v sobotu zavřený (přitom na hranicích nám celňák říkal, že bude otevřený). Paráda. Pak nám řekl, že konzul (pracovnik) bydlí někde ve stejné vesnici. Po půl hodině hledání jsme stali před jeho vilou a klepali na dveře. 7.30 ráno. Říkali jsme si: on ješte spí. Nespal. Jeden místní, co jim chodí uklízet nám sdělil, že jeli někam na výlet a nikdo neví kdy se vrátí. Mobilní telefon taky nemá.... Všude jenom samá španělština a nikdo ani na celnici anglicky. Nejlepší bylo, že do Mexika se už nešlo vrátit, protože jsme meli vízum na jeden vstup a hraničáři z Belize nám už taky dali do pasu razítko, že jsme opustili zemi, takže ani tam jsme se už vrátit nemohli. Byli jsme vlastne mimo státy v celním prostoru a nemohli ani tam ani zpět. Nakonec nas odchytil jeden Guatemalský taxikář, který měl na "čáře" známého a uměl anglicky a tak to tam protlačil, že volali do Guatemala City a že si máme počkat, co s náma bude. Čekali jsme velice dlouho a pořád se nic nedělo, kolem nás chodily babky tam a sem a vexláci z místní měnou se nás pořád snažili přesvedčit na směnu peněz. Žádná prodejna z jídlem, strašné vedro. Nakonec jsme se natáhli přímo v celní budově na zem, od které šel alespoň trochu chládek. Ve 14.00 se něco začalo dít. Vzali si naše pasy a letenky, které jsme měli z Guatemaly do Peru a šli si je někam ofotit. Nakonec jsme dostali pasy i letenky zpět a do pasu razítko, že nám vstup povolují přestně na 72 hodin. Pro nás to bylo akorát. Náš zachránce taxikář za odměnu vydělal. Vezl nás taxíkem přes 100 kilometrů na Incké pyramidy uprostřed Guatemalskeho pralesa Tikal. Tam jsme se poprve po 25 hodinach najedli a co to neslyšíme, od vedlejšího stolu se k nám nese líbivý zvuk češtiny. Náhoda jako blazen. Slečna Hana bydlící v Ostravě s přítelem Konstanciem z Nikaraguy (ovšem studoval v Ostravě na Báňské, takže taky mluvící česky). Tak jsme hodili řeč, zašli si prohlídnout asi nejhezčí pyramidy z toho množstvi, které jsme měli možnost vidět a večer jsme jeli asi 70 kilometrů stejným taxíkem (taxikář na nás schválně čekal, byli jsme domluveni) do Města Santa Elena, kde už jsme si jenom obešli pár obchodů z dobrotama a přespali v hotelu. 29.8.1999 Ráno nám jel autobus do Guatemala City. Vzhledem k tomu, že cesta vede místy přes prales a v Guatemale se cesty teprve začínají stavět, jsme se divili, že to ten autobus zvládne přes ty šílené hrboly. Jelo se jenom po hlíně a kamenech. Místy to vypadalo jako by autobus už už měl spadnout do rokle nebo se o nějaký výmol převrhne, ale nakonec jsme po 15 hodinách jízdy dojeli do hlavního města, najedli se a taxikem jeli na letiště. Letiště bylo naštěstí úplně prázdné a tak jsme se natáhli na lavičky a spali až do rána. 30.8.1999 Tak to je oficiální konec okruhu po Střední Americe a na tento okruh jsme se přeletem v 8.00 ráno přemístili do Jížní Ameriky, kde pokračovala naše dobrodružství ve státech Peru, Bolívie a Ecuador. Autor: Petr. G.